V Galerii Umelka pravidelně prezentují svá díla výtvarní umělci. V polovině Srpna však dostalo prostor i performativní umění. Představení Glitch ve dvou reprízách se tak pro mne stalo příjemným „rozptýlením“ v době, kdy se kromě festivalů, představení uvádějí jen zřídka.
BRATISLAVA, 15. septembra 2019, Bc. Hana Gallinová
Projekty uměleckého seskupení Debris Company bývají důmyslnou kombinací pohybového divadla, současného tance, vizuální a zvukové složky, podporující celkový dojem z představení a to nejen v divadelních prostorech. Výtvarně-akusticko-performativní instalace Glitch premiérovaná 26.6.2019 v divadle Potoň v Bátovcích, která završila dvouletý projekt Trilogy (WOW!, ÚNOS EUPÓPY, JÓB), přilákala 15. a 16.8.2019 mnoho příznivců současného umění právě do galerie Umelka. Stanislava Vlčeková (choreografka a interpretka), Jozef Vlk (režisér a autor hudby), výtvarník Alex Zelina a další umělci, kteří se na představení podíleli se opět, i když formou alegorie inspirované Danteho očistcem z Božské komedie, dokázali dotknout tématu, které je velmi aktuální – vztah mezi člověkem a planetou Země. V rámci sedmi obrazů, které vycházeli z Dantovy struktury purgatoria, se objevilo mnoho metafor, jež umožnily divákům vlastní interpretaci v několika úrovních, podněcovali ke kladení otázek, a přitom komplexně stimulovali podvědomí. Inspirace Alighieriho dílem zřejmě nebyla jen ideová, jelikož úvodní obraz, rotující postava ve splývavém plášti pro mne znamenala přímý vizuální odkaz na jednu z ilustrací v Božské komedii. Plášť se však postupně stal prostředkem na vyjádření síly neživého předmětu. Performekrka ve mne dokázala evokovat pocit, že plášť si „žije“ vlastním životem, pocit odosobnění od činů. Jakoby snad činy, se kterými nejsme ztotožněni, byly činy pláště, neživého předmětu.
V celém představení se tvůrci nebáli přímo apelovat na nitro člověka. I když se procesy sedmi zastavení člověka na cestě k očistění odehrávaly v pomyslné kostce (ne přímo ohraničené, avšak zvýrazněné světly a prostorovým rozložením pohybu), prostřednictvím kvalit pohybového materiálu, od beznaděje či krutosti vzbuzující křečovité pohyby a gesta, přes naléhavost reflektující pády, sílu stereotypu v podobě přechodů po jevišti v opakujících se drahách, a detailní práci s tvarem pohybu balancujícím mezi dramatem, absurditou a groteskou, podpořené výraznou mimikou a neočekávanými změnami, ve mne vyvolávali intenzivní zážitek. Překvapilo mne, jak se vizuálně-sluchové vjemy, vyvolané zpracováním atributů jednotlivých obrazů – obžerství, chamtivost, lenivost, hysterie, závist, namyslenost, mohou transformovat do moji vlastní fyzikality a cítění.
Jedním z nejsilnějších momentů sóla pro mne bylo, i když neverbální, avšak přímé oslovení publika. Sledovala jsem reakce diváků, kteří se ocitli v situaci, na kterou nebyli připraveni. Domnívám se, že byli vyzvání podílet se na očistě, když performerka opakovaně nabízela jednotlivé části svého tmavého oděvu. Aniž by však podle mého názoru existovala „správná“ reakce, udivila mne všeobecná nečinnost vyvolaná buď absencí zájmu se podílet na změnách, nebo obavou z důsledků po odmítnutí následování tlaku společnosti. Myslím, že nečinnost, ať už je způsobená čímkoli, je mnohem nebezpečnější než činy. Po odložení několika tmavých kusů oděvu, zůstala prformerka v bílé. Změna kostýmu ovlivnila i pohybový materiál, v němž převládal plastický pohyb trupu a abstraktní gesta a směřující ke kulovité instalaci představující Zeměkouli zavěšené ve středu jeviště, zdůrazňující smysl pro detail a pomyslné smazání hranice, mezi performativním a výtvarným uměním.
Zvýraznění elementů, které sice vyvěrají z představy očistce a cesty k němu, současně jsou však do velké míry zrcadleny i v živote lidí a fungování dnešního světa ve mne stále rezonuje. Na druhou stratu oceňuji, že dílo bylo divácky přitažlivé, i za předpokladu, že jedinec neprostoupí do hloubky výpovědi. Zřejmě díky vynikající práci s časem jsem byla každou vteřinu pohlcena událostmi probíhajícími v performativním prostoru, a přitom u každé situace jsem měla možnost se zamyslet a vstřebat ji.
Znovu jsem se usvědčila, že Debris Company jsou jedněmi z nejvýraznějších seskupení dnešní slovenské současné scény, mají výrazný styl, jehož charakteristickým rysem je snaha komunikovat témata jasně, ale v žádném případě lineárně. Cit pro uměleckou spolupráci všech složek posunuje jejich činnost na světovou úroveň, a já rozhodně doporučují navštívení nejen následující reprízy představení Glitch, ale i dalších inscenací z jejich bohatého repertoáru.
Glitch
Koncept: Jozef Vlk, Alex Zelina
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Režie, hudba: Jozef Vlk
Dramaturgie: Dáša Čiripová
Výtvarné řešení: Alex Zelina
Technická realizace: Jozef Čabo, Ján Ptačin
Technická spolupráce: Gábor Szücz, Matúš Kobolka
Kostým, masky: Andrea Pojezdálová
Světelný design: Jozef Čabo
Produkce: Martina Širáňová
Účinkuje: Stanislava Vlčeková