V měsíci říjnu byla Bratislava znovu naplněna tancem díky festivalu Bratislava v pohybe. O tom, že tento mezinárodní festival současného tance je významným elementem v šíření a upevňování pozice tanečního umění zejména, ale nejen v Bratislavě, svědčí jeho více než dvacetiletá historie.

BRATISLAVA, 11. novembra 2019 (Bc. Hana Gallinová)

V letošním ročníku se v rámci hlavního programu festivalu událo sedm představení. Zřejmě největším úspěchem v mezinárodním kontextu bylo hostování skupiny EASTMAN světově proslulého choreografa Sidi Larbi Cherkaui s představením Nomad, které naplnilo Slovenské národné divadlo fantazijními obrazy z neznámé planety a strhujícími výkony tanečníku a tanečnic. Neméně očekávaná byla také Anton Lachky Company s představením Ludum. Charakteristický choreografický rukopis slovenského rodáka Antona Lachkého působícího zejména v zahraničí mohli diváci shlédnout v MDPOH. Třetím početnějším seskupením, jež se stalo součástí programu festivalu, bylo Divadlo Štúdio tanca Banská Bystrica, které prezentovalo projekt 3×20 Ženy v choreografii Martiny Hajdyly Lacové, Lívie Méndez Marín Balážové a Zuny Vesan Kozánkové. Tyto tři choreografky získali za tvorbu jmenované inscenace ocenění Dosky 2019 – Mimoriadny počin v oblasti tanečného divadla. Na jevišti Priestoru súčasnej kultúry A4 dostala možnost upoutat oči diváku i skupina Horse z Thaiwanu s představením FreeSteps – Body Scenes a dvojice izraelských tanečníků Niv Sheinfeld a Oren Laor s dílemThird Dance. V neposlední řadě prostor Galerie Nedbalka podpořil intimitu sóla Seeking Unicorns italské performerky Chiara Bersani a nepředvídatelnost sóla The Craft of Dry Lands Ice-Skating Martina Kilvádyho.

Dramaturgie festivalu znovu oplývala různorodostí, bylo představeno mnoho úhlů pohledu, ze kterých se na současný tanec dívají zahraniční i domácí tvůrci, avšak jedna z produkcí mne zaujala víc než ostatní, možná právě proto, že se trošku vymykala. Představení PLI, které se pohybovalo na hraně mezi instalací, performancí, tanečním představení a cirkusem, mne zaujalo svoji geniální jednoduchostí a hluboce rozpracovaným konceptem. Již při vstupu diváku do sálu tvůrce díla Viktor Černický prezentoval objekt svého zajmu – kancelářskou židli, a nejen jednu, bylo jich víc než dvacet. Okamžitě jsem pocítila setření hierarchie mezi performerem a objektem, vzájemný vztah byl oboustranný, židle byly manipulovány člověkem, ale současně ovlivňovali jeho reakce. Například hned v úvodu protagonista převzal rytmus padajících židlí, a ten následně tvořil „hudbu“ k celému představení. Dupání bylo v podstatě jediným pohybovým materiálem celé kompozice, variabilita rytmu a tempa v závislosti na situaci a fakt, že dominuje pohyb dolních končetin, když právě ty v sedu na židli vůbec nepoužíváme, mi přišlo perfektně rafinované. Motiv záhybu/zaoblení, jež představuje i název díla, respektive francouzský ekvivalent názvu publikace Záhyb od Gillese Deleuze, která byla jedním z Viktorových inspiračních zdrojů, se vynořilv moji mysli ve chvíli, kdy sólista zasazoval židle vedle sebe jednu do druhé. Přemýšlela jsem kolik by jich tak ještě potřeboval, aby uzavřel kruh. Hned vzápětí jsem zaznamenala spirálovitou konstrukci z dalších židlí v pravém zadním rohu vymezeného performativního prostoru. Postupným odebíráním židlípokračovala důmyslná hra s diváckým napětím, empatií či škodolibostí. Neustále se měnící architektura vizuálně pulzovala mezi souměrností a nesouměrností, mezi stabilitou a pohybem. Osobně jsem nejvíce ocenila detailní připravenost celého díla. Každý následující obraz svědčil o dlouhodobém výzkumu možností, které jen obyčejná židle poskytuje, současně však dramaturgie časování a citlivá práce s humorem dodávala představení živost. Byla jsem překvapena, kolik různých dojmů ve mne může vzbudit celkem absurdní snaha postavit dvě židle nohama na sebe za stálého pohupování performera. Doslova jsem tajila dech v očekávání, do jakých extrémů ještě může situace zajít, současně jsem však jako divák dostávala prostor přemýšlet nad dalšími, metaforickými úrovněmi díla…Korporátní společnost? Demagogie? (domněnka o jejich přítomnosti je však čistě subjektivní). Pro mne nejsilnější zvrat nastal v závěru představení, ve chvíli, kdy má pozornost začínala pozvolna unikat, nastalo ticho. Aby performer dokončil své dílo – pracně vybudovanou věž z do sebe zasunutých židlí, musel na ni vylézt. I když bylo ticho po více než čtyřiceti minutách podupávání velmi pronikavé a intenzivní, musím přiznat, že kdyby tento moment byl závěrem představení, působil by na mě poněkud pateticky. Viktor Černický však znovu projevil svůj zájem o potřeby diváka a přidal malý vtip, tak bravurně vyrovnal hladinu mezi vážností a odlehčeností díla. Není divu, že představení PLI získalo Hlavní cenu České taneční platformy 2019.

PLI

Koncept/chaoreografie/performance: Viktor Černický

Scénografie: Drahomír Stulír

Světelný design: Zuzana Režná

Dramaturgie: Lukáš Karásek

Při slovech o Festivalu Bratislava v pohybe nemohu opomenou doprovodný program. Jeho součástí bylo představení Niveau Stable renomované slovenské choreografky Lucie Holinové, dále Lukáš Bobalík a Soňa Ferienčíková doslova protančily ulicemi Bratislavy v rámci projektu Gate to Gate. Na půdě VŠMU proběhl workshop s jedinečným Martinem Kilvádym. A v závěru festivalu pět slovenských a českých teoretiků a kritiků zhodnotilo uplynulou taneční sezónu v diskusi Okrúhly stôl o slovenskej tanečnej sezóne 2018/2019.