Rozhovor s tanečníkom a choreografom Peterom Šavelom o predstavení Bakkheia, ktoré sa zaoberá fenoménom fyzického odcudzenia a straty empatie ľudí voči svojmu okoliu.
Praha 19. februára 2015 (Jakub Novak I magazin.aktualne.cz) – Divadlo Ponec uvádí ve čtvrtek 19. února v české premiéře představení Bakkheia tanečníka a choreografa Petera Šavela. Inscenace se věnuje fenoménu fyzického odcizení a s tím spojené ztrátě empatie lidí vůči svému okolí.
„Dnes chceme být – a jsme k tomu také nabádáni – zejména ‘sami sebou’. A sebepoznání je určitě důležité, ale myslím, že k němu potřebujeme lidi okolo nás. Když přestaneme vnímat a být empatickými, přestaneme poznávat a rozumět, přestaneme komunikovat,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Šavel.
Kromě otázek deformace lidské bytosti ve zlatém věku „komunikace“ jsme se však také – vzhledem k jeho dlouhodobému angažmá v Belgii – dostali k otázkám týkajícím se současné česko-slovenské taneční scény a jejího srovnání s tou belgickou.
Proč právě Bakkheia? Co tento výraz označuje?
Bakkheia označuje stav extatického nadšení, jakéhosi šílenství, které ve starověkém Římě přinášel bůh Bacchus, římský ekvivalent starořeckého boha Dionýsa. K názvu nás přivedla naše samotná práce s pohybem a to, jak jsme paralelně s tím pátrali po propojení naší praxe s historií a teorií. Bakkheia jako představení tedy pro nás představuje určitý tělesný rituál, cestu k sobě.
Představení má být o „ztrátě schopnosti vnímat a být empatický, a proto o ztrátě podstaty komunikace“. Není to spíš naopak?
Myslím, že komunikace je obousměrným prouděním, průtokem informací a myšlenek; snadno tak mohu souhlasit i s tím, že je to naopak. Pro mě je však podstatnější to, že jakmile má dojít ke komunikaci, jsou dle mého určujícími faktory empatie a vnímání. Myslím, že komunikace bez snahy o poznání a porozumění není skutečnou komunikací. Jinými slovy – dogmatické názory vedou k válkám, zatímco vnímání a empatie k porozumění a poznávání. Fakt, že začínáme u sebe, podle mě souvisí s dnešní dobou; chceme být – a jsme k tomu také nabádáni – zejména „sami sebou“. A sebepoznání je určitě důležité, ale myslím, že k němu potřebujeme lidi okolo nás.
V čem vidíte příčiny ať už ztráty empatie, či fyzické komunikace v „komunikačním věku“?
Jsem si jistý, že k úplné ztrátě empatie a tělesnosti nemůže dojít – všichni totiž máme těla. Ale nebýt s někým fyzicky ponechává rozhovor pouze na úrovni jazyka a ochuzuje nás o mnoho zručností. Jsme dnes lepší v psaní než ve fyzickém kontaktu.
Chytré telefony a laptopy nahrazují kavárny a bary, přímý kontakt. Píšeme si s několika kamarády a přitom s jedním sedíme na kávě. Je to příjemné a pohodlné. Můžeme se opravit, ztrácíme do určité míry pocit zodpovědnosti za to, co napíšeme. Můžeme se idealizovat a prezentovat, jak chceme, abychom byli vnímáni. Hlavní příčinou je tedy asi pohodlnost a snaha zjednodušit si život.
Myslíte, že jde o lenost? Není důvodem spíše naše snaha věci kolem sebe více kontrolovat a právě vytváření onoho ideálního světa tam, kde ve skutečnosti není?
Nevím, zda je důvodem lenost, nebo strach. Každý z nás má jinou představu o pohodlí a o tom, jak ho dosáhnout. Každopádně si myslím, že je velmi přitažlivé a jednoduché nechat se strhnout světem, ve kterém máme pocit, že jsme nesmírně aktivní a super-sociální a neustále v centru dění… a přitom sedět doma, v pohodlí vlastního křesla. Lenivost může pomoct, ale to zdání je podle mne skutečným lákadlem. Každopádně, vždy jsme hledali únik z reality; možnost být někým, kým nejsme, prožít si to, co nám nenáleží. Ostatně divadlo je „chrámem“ s takovým účelem. Problém virtuality je v její extrémní dostupnosti a přesvědčivosti. A hlavně je těžké neztratit v ní tělo, protože to stojí mimo nás.
Proč je pro mnoho lidí v současnosti dotyk a fyzický kontakt cizí, nebo v horším případě dokonce ohrožující?
Jakmile začneme skutečně vnímat a otevřeme tělo všem podnětům, které jsou kolem nás, může to být nesmírně „ohlušující“, zejména když žijeme ve městech, přesouváme se s masami lidí, obklopení náladami, rozhovory, zvuky, vůněmi, slovy, texty a vibracemi… Jako tanečník se věnuji tělu a vnímání. A někdy je mé tělo natolik otevřené podnětům, že taková návštěva supermarketu je šíleně vyčerpávajícím a stresujícím zážitkem. Když nejsme zvyklí na vnímání a tělesný kontakt, může nás vystrašit jeho intenzita a komplexnost, když jsme mu najednou vystaveni. Takže paradoxně máme strach z nadměrného vnímání, a tak se obklopujeme nesmírným množstvím podnětů – avšak takových, které nejsou tělesné.
Nejsme spíše utopení v „tělesnosti“ ranních cest metrem či zmíněných nákupů v supermarketech? Že spíše než o strach jde o přesycení nutným fyzickým kontaktem?
Je to možné. Každopádně jsme na jedné straně izolovaní v kancelářích, autech, bytech a na druhé straně v nuceném kontaktu v hromadné dopravě, obchodních centrech, supermarketech. Je to stav, ve kterém jsou oba extrémy v nadbytku, a to naše vnímání otupuje – jako přirozený obranný mechanismus. Jednoznačně nám však v obou případech chybí kvalitní prostor pro naše vlastní tělo, kde se mu můžeme věnovat, poznávat ho a hýčkat. A zároveň v něm být s ostatními těly. Když se dnes věnujeme tělu, je to často proto, abychom ho mohli dále prodat – dieta, abychom dobře vypadali, cvičení, abychom byli ve formě, sauna pro krásu a relax – tělo je součástí produktu „já“, kterým se prezentujeme k úspěchu. Jsme tím přesycení – a stejně jako s jídlem platí, že čím extrémnější jsou naše chutě, tím jsou otupělejší.
Je pro vás tanec – z pohledu fyzična – ohlušující? Pokud ne, proč?
Ano a ne. Může moji mysl zaměstnat a vyžadovat ji natolik, že mě úplně ohluší a vyčerpá. Ale většinou je to příjemná únava, s pocitem zadostiučinění. Tanec se v těle postupně rozevírá, a dává mi tak víc a víc podnětů, ale zároveň je jimi formovaný a směrovaný. Často hovořím o dialogu a polaritě tance – to je jeho síla a kvalita.
Jako hudební doprovod se v představení objeví Bach či Purcell. Co má společného barokní hudba a otázka našeho fyzického odcizení, respektive neschopnosti spolu komunikovat?
Barokní hudba propojuje cit a rozum, vjem a koncept, strukturu a emoci. Zároveň je naplněná nesmírným množstvím detailů a nuancí. Lze se do ní zaposlouchat a prožít neuvěřitelnou zkušenost a zároveň si ani nemusíme všimnout, že zněla ve výtahu obchodního centra, kde jsme právě strávili několik hodin.
Jsou noční kluby jediným místem, kde toho ještě v současnosti schopní jsme? Čím jsou tyto prostory oddělené od běžného života? Působí jako rezervace mizejícího prostředí, nebo jako de novo vytvořené únikové prostory?
Noční kluby patří k prostorům pro kompenzaci. Pracujeme a žijeme virtuálně a v oddělených boxech – v kancelářích, autech, bytech –, a proto v noci a na víkend unikáme. Myslím, že čím extrémněji jsme oddělení od vnímání, tím agresivněji se ho snažíme nabudit. Noční klub nás plně legitimuje k extatičnosti. Je v něm dostatečná tma na to, abychom mohli vypustit naše „vnitřní zvíře“. Tma doslovná, ale zároveň metaforická. Nikdo nepovažuje to, co se stane v klubu, za směrodatné. Prostě jsme se bavili, vypustili páru, trošku víc toho vypili…
Každá společnost podle mě v každé historické době hledala takovéto „uvolnění se“ – i samotné bakkhenály – rituály boha Bacchuse – byly určené pro ženy a cizince, tedy ty, kteří neměli plná práva a svobodu. Tělo si vždy bude hledat způsob, jak najít rovnováhu mezi dvěma póly. Kde a jak, je už jen na nás.
Dlouhodobě působíte v zahraničí. V čem je tam přístup k tanci jiný – a nemyslím tím teď financování – než v Česku nebo na Slovensku?
V Belgii se to liší v závislosti na tom, zda mluvíme o valonské či vlámské komunitě. Ta vlámská je více formální, valonská více poetická. Jde však o zjednodušení a zevšeobecnění, protože se to mění od divadla k divadlu. Kromě toho jsou součástí obou scén také choreografové a tvůrci jiných národností. Nicméně – oproti české a slovenské scéně je tu silnější zázemí pro tanec. Lidé jsou tu dost zvyklí chodit se dívat na tanec a bývají také velmi kritičtí, jelikož mají z čeho vybírat a často mají dost nakoukáno.
Myslím ale, že hlavní rozdíl mezi místní a česko-slovenskou scénou je, že tanec je tu profesí. Choreografové i tanečníci mají velkou škálu zkušeností a zdatností související s tvorbou a často také profesionální přístup – v tom smyslu, že tanec berou jako práci. V důsledku jsou potom některá představení spíše „pěkná“ a „opravdu dobře provedená“, než že by se mě bytostně dotkla. Na česko-slovenské scéně máme podle mě větší potřebu o něčem vypovídat, spojenou určitě – někdy až příliš ke škodě tance – se silnou divadelní historií.
Rozdíly jsou také v „tréninku“ tanečníků a tvůrců – na česko-slovenské scéně je to konzervativnější, bojíme se vzdát zastaralých technik. Trénujeme umělce tak, aby něco dobře znali. Zde v Belgii je školy vedou k tomu, aby se naučili vidět, ptát se, objevovat, zkoumat, porozumět; a poznat a vědět o svých kvalitách a nedostatcích.
Jak se liší tuzemský divák například od belgického, co se orientace v tanci a očekávání od něj týče?
V Belgii je divák trochu více zhýčkaný – hodně toho viděl a jen tak něco ho nepřekvapí, nestrhne a nešokuje. Česko-slovenský divák je zvědavější a má větší chuť objevovat. Na druhou stranu je belgický divák flexibilnější, zatímco tuzemský se snadněji lekne neznámého.
Přijde vám tuzemská scéna otevřená novým myšlenkám? Jak si podle vás vede v porovnání se zahraničními?
Česká scéna mi přijde otevřenější než slovenská. V zásadě ale jen chybí tradice, na které tu v Belgii od osmdesátých let staví. U nás byl divák zvyklý na folklórní soubory a balety. Pojem „současný tanec“ ho zatím trochu děsí a nerozumí mu. Navzdory tomu si myslím, že se v Čechách a na Slovensku víc a víc rozšiřuje divácká obec, diváci jsou odvážnější a zkušenější. Skoro mám pocit, že v Belgii mladší diváci chybí, zatímco právě u nás se tento stává novou komunitou.